Jak smlouvy o zamezení dvojího zdanění chrání vaše příjmy

Základní účel a význam smluv

Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění představují klíčový nástroj v oblasti mezinárodního daňového práva, který významně ovlivňuje ekonomické vztahy mezi státy. Jejich základním posláním je eliminovat situace, kdy by příjmy nebo majetek byly zdaněny dvakrát, jednou ve státě zdroje příjmu a podruhé ve státě daňové rezidence poplatníka. Tento princip je naprosto zásadní pro podporu mezinárodního obchodu a přeshraničních investic.

Hlavním účelem těchto smluv je vytvoření právní jistoty pro daňové poplatníky, kteří působí ve více zemích. Smlouvy jasně definují, který stát má právo zdanit konkrétní typ příjmu, a stanovují mechanismy pro rozdělení daňových práv mezi smluvní státy. Tím se předchází konfliktům mezi různými daňovými jurisdikcemi a zajišťuje se spravedlivé rozdělení daňových výnosů mezi zúčastněné státy.

Význam smluv o zamezení dvojího zdanění daleko přesahuje pouhou prevenci dvojího zdanění. Tyto dokumenty také významně přispívají k boji proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem. Obsahují ustanovení o výměně informací mezi daňovými správami, což umožňuje efektivnější kontrolu a správu daní v mezinárodním kontextu. Moderní smlouvy často zahrnují také ustanovení proti zneužívání smluv, která brání umělému využívání výhod plynoucích ze smluv.

Pro podnikatelskou sféru představují tyto smlouvy důležitý nástroj pro plánování mezinárodních aktivit. Poskytují předvídatelné daňové prostředí a umožňují firmám lépe kalkulovat své daňové zatížení při vstupu na zahraniční trhy. Stabilní smluvní síť podporuje mezinárodní obchod a přímé zahraniční investice, což má pozitivní dopad na ekonomický růst zúčastněných zemí.

V současném globalizovaném světě nabývají smlouvy o zamezení dvojího zdanění stále většího významu. Digitalizace ekonomiky a rostoucí mobilita pracovní síly vytváří nové výzvy pro mezinárodní daňový systém. Moderní smlouvy musí reagovat na tyto trendy a poskytovat řešení pro zdanění nových forem podnikání a příjmů. Důležitou roli hrají také při harmonizaci daňových systémů různých zemí a vytváření jednotných pravidel pro mezinárodní zdanění.

Smlouvy také významně přispívají k právní jistotě v oblasti řešení sporů mezi státy. Obsahují mechanismy pro vzájemnou dohodu mezi smluvními státy, které umožňují efektivní řešení případných konfliktů v interpretaci nebo aplikaci smlouvy. Tím se minimalizují rizika pro daňové poplatníky a zajišťuje se jednotný výklad smluvních ustanovení.

V neposlední řadě tyto smlouvy podporují mezinárodní spolupráci v daňové oblasti a přispívají k vytváření standardizovaných postupů v mezinárodním zdanění. Jsou základním pilířem mezinárodního daňového systému a jejich význam v současném propojeném světě nadále roste.

Typy příjmů podléhající mezinárodním smlouvám

Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění se vztahují na různé druhy příjmů, které mohou být předmětem zdanění ve více státech současně. Mezi nejčastější typy příjmů, které podléhají těmto mezinárodním smlouvám, patří především příjmy ze závislé činnosti, příjmy z podnikání, licenční poplatky, dividendy a úroky. V případě příjmů ze závislé činnosti je klíčové určit, ve kterém státě bude zaměstnanec svůj příjem zdaňovat. Obecně platí pravidlo, že příjem je zdaněn ve státě, kde je práce skutečně vykonávána, nicméně existují výjimky pro krátkodobé pracovní pobyty.

Příjmy z podnikání jsou další významnou kategorií, kde mezinárodní smlouvy hrají zásadní roli. Pokud má podnikatel stálou provozovnu v jiném státě, příjmy z této provozovny podléhají zdanění v tomto státě. Definice stálé provozovny je přitom přesně vymezena v jednotlivých smlouvách a může se v detailech lišit. Typicky se jedná o kancelář, továrnu, dílnu nebo místo vedení, ale může jít i o staveniště, pokud jeho doba trvání přesáhne stanovený časový limit.

Licenční poplatky představují specifickou kategorii příjmů, která zahrnuje platby za užití nebo právo na užití autorských práv, patentů, ochranných známek a dalšího duševního vlastnictví. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění obvykle stanovují maximální sazbu srážkové daně, kterou může stát zdroje uplatnit. Tato sazba se pohybuje nejčastěji mezi 5 až 15 procenty, v závislosti na konkrétní smlouvě mezi dotčenými státy.

V oblasti dividend a úroků mezinárodní smlouvy také stanovují jasná pravidla pro jejich zdanění. U dividend je běžné, že stát zdroje má právo uplatnit srážkovou daň, jejíž maximální výše je smlouvou omezena. Často se přitom uplatňují různé sazby v závislosti na velikosti podílu, který příjemce dividendy vlastní ve společnosti vyplácející dividendy. Podobně u úroků smlouvy určují, který stát a v jaké míře může příjem zdanit.

Zvláštní pozornost je věnována také příjmům z nemovitostí, které jsou zpravidla zdaněny ve státě, kde se nemovitost nachází. Toto pravidlo platí jak pro příjmy z pronájmu, tak pro příjmy z prodeje nemovitostí. Mezinárodní smlouvy také řeší příjmy umělců a sportovců, které mohou být zdaněny ve státě, kde umělec či sportovec vykonává svou činnost, bez ohledu na to, komu je příjem fakticky vyplácen.

Důležitou součástí mezinárodních smluv jsou také ustanovení týkající se tantiém, penzí a příjmů z veřejných funkcí. Tyto příjmy mají často specifická pravidla zdanění, která berou v úvahu jejich zvláštní povahu a původ. Například penze vyplácené z veřejných zdrojů jsou obvykle zdaněny ve státě, který je vyplácí, zatímco soukromé penze mohou podléhat jiným pravidlům.

Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou jako most mezi státy - chrání poplatníky před dvojitým břemenem a zároveň zajišťují spravedlivé rozdělení daňových výnosů

Radmila Klášterská

Modelové smlouvy OECD a OSN

Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou zpravidla založeny na dvou významných modelových smlouvách - modelové smlouvě OECD a modelové smlouvě OSN. Tyto vzorové dokumenty představují základní pilíře pro vyjednávání a uzavírání bilaterálních daňových dohod mezi jednotlivými státy. Modelová smlouva OECD, která byla poprvé publikována v roce 1963, je především využívána vyspělými ekonomikami a klade důraz na zdanění příjmů v zemi rezidence. Tato smlouva prochází pravidelnými aktualizacemi, aby reflektovala měnící se ekonomické prostředí a nové formy podnikání.

Modelová smlouva OSN, vydaná poprvé v roce 1980, je naproti tomu více zaměřena na ochranu daňových práv rozvojových zemí a přiznává větší práva státu zdroje příjmů. Tento model je proto oblíbený zejména mezi rozvojovými zeměmi, které jsou často v pozici států, kde jsou generovány příjmy zahraničních investorů. Obě modelové smlouvy obsahují detailní ustanovení týkající se různých druhů příjmů, jako jsou zisky podniků, dividendy, úroky, licenční poplatky či příjmy ze zaměstnání.

Významným aspektem modelových smluv je jejich interpretační hodnota. Ke každému článku modelových smluv existují obsáhlé komentáře, které poskytují vodítko pro výklad jednotlivých ustanovení. Tyto komentáře jsou pravidelně aktualizovány a představují cenný zdroj informací pro daňové správy, soudy i daňové poradce při řešení konkrétních případů mezinárodního zdanění.

V praxi většina zemí při sjednávání bilaterálních smluv o zamezení dvojího zdanění vychází z modelové smlouvy OECD, ale často do nich implementuje i některé prvky z modelové smlouvy OSN. Toto kombinování obou modelů umožňuje vytvořit smlouvu, která nejlépe odpovídá potřebám a zájmům obou smluvních států. Důležitým trendem posledních let je implementace opatření proti zneužívání daňových smluv, která byla vypracována v rámci projektu BEPS (Base Erosion and Profit Shifting).

Modelové smlouvy také stanovují základní metody zamezení dvojího zdanění, kterými jsou metoda vynětí a metoda zápočtu. Tyto metody určují, jakým způsobem bude stát rezidence zohledňovat daň zaplacenou v zahraničí. Moderní trendy v oblasti modelových smluv se zaměřují především na digitální ekonomiku, transparentnost a výměnu informací mezi daňovými správami a boj proti daňovým únikům.

Významnou roli hrají modelové smlouvy také při řešení sporů mezi smluvními státy. Obsahují ustanovení o vzájemné dohodě, která umožňují řešit případy dvojího zdanění nebo situace, kdy je interpretace smlouvy nejasná. V posledních letech se také klade důraz na zavedení účinnějších mechanismů řešení sporů, včetně závazné arbitráže, která má zajistit rychlejší a efektivnější řešení daňových konfliktů mezi státy.

Určení daňové rezidence poplatníka

Daňová rezidence poplatníka představuje klíčový aspekt při aplikaci mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění. Určení správné daňové rezidence je zásadní pro stanovení rozsahu daňové povinnosti poplatníka v jednotlivých státech. Zatímco rezident má zpravidla neomezenou daňovou povinnost ve státě rezidence, nerezident zdaňuje pouze příjmy ze zdrojů na území daného státu.

V případě, že poplatník splňuje podmínky rezidence ve více státech současně, je nutné aplikovat pravidla stanovená v příslušné smlouvě o zamezení dvojího zdanění. Tato pravidla jsou hierarchicky uspořádána a aplikují se postupně, dokud není jednoznačně určena daňová rezidence poplatníka. Prvním kritériem je existence stálého bytu, přičemž stálým bytem se rozumí jakékoliv bydliště, které má poplatník trvale k dispozici. Může se jednat o vlastní nebo pronajatý byt či dům, případně i hotelový pokoj, pokud je využíván dlouhodobě.

Pokud má poplatník stálý byt v obou smluvních státech, přechází se k druhému kritériu, kterým jsou středisko životních zájmů. Zde se posuzují osobní a hospodářské vztahy poplatníka, například kde žije jeho rodina, kde má zaměstnání, kde spravuje svůj majetek nebo kde má bankovní účty. Důležité je komplexní posouzení všech relevantních okolností, přičemž osobní vztahy mají zpravidla větší váhu než vztahy hospodářské.

V situaci, kdy není možné určit středisko životních zájmů, nebo poplatník nemá stálý byt v žádném ze států, přichází na řadu třetí kritérium - obvyklý pobyt. Zde se zkoumá, ve kterém státě se poplatník zdržuje častěji. Počítají se veškeré dny fyzické přítomnosti v daném státě, včetně víkendů, svátků a krátkodobých návštěv.

Pokud ani kritérium obvyklého pobytu nepřinese jednoznačné řešení, následuje čtvrté kritérium, kterým je státní příslušnost. V případě, že je poplatník státním příslušníkem obou smluvních států nebo žádného z nich, řeší se situace dohodou příslušných úřadů dotčených států.

Pro praktické určení daňové rezidence je důležité shromáždit veškerou relevantní dokumentaci, která může podpořit tvrzení o rezidenci v určitém státě. Může se jednat například o nájemní či kupní smlouvy k nemovitostem, pracovní smlouvy, výpisy z bankovních účtů, členství v místních organizacích nebo doklady o vzdělávání dětí. Důkazní břemeno ohledně daňové rezidence leží na poplatníkovi, proto je vhodné vést si podrobnou evidenci pobytů v jednotlivých státech a uchovávat dokumenty prokazující osobní a ekonomické vazby.

V případě změny daňové rezidence v průběhu zdaňovacího období může dojít k rozdělení zdaňovacího období, přičemž každé období se posuzuje samostatně z hlediska rozsahu daňové povinnosti. Tato situace může významně zkomplikovat daňové povinnosti poplatníka a vyžaduje pečlivou přípravu daňových přiznání v obou dotčených státech.

Metody vyloučení dvojího zdanění

Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění využívají několik základních metod, jak předejít situaci, kdy by příjem byl zdaněn dvakrát. Mezi hlavní metody patří zápočet daně a vynětí příjmů ze zdanění. Tyto metody jsou zakotveny v jednotlivých smlouvách mezi státy a jejich správná aplikace je klíčová pro daňové poplatníky i daňové správy.

Metoda zápočtu daně umožňuje poplatníkovi započíst daň zaplacenou v zahraničí na jeho celkovou daňovou povinnost v domovském státě. Existují dvě varianty této metody - úplný zápočet a prostý zápočet. Při úplném zápočtu se započítává celá částka daně zaplacené v zahraničí, zatímco při prostém zápočtu je výše započitatelné daně limitována poměrnou částí daně, která by připadala na zahraniční příjem v tuzemsku.

Druhou významnou metodou je vynětí příjmů ze zdanění, které se také vyskytuje ve dvou variantách - úplné vynětí a vynětí s výhradou progrese. Při úplném vynětí se zahraniční příjem vůbec nebere v úvahu při zdanění v domovském státě. U vynětí s výhradou progrese se zahraniční příjem sice nezahrne do základu daně, ale použije se pro stanovení sazby daně z ostatních příjmů.

Většina moderních smluv o zamezení dvojího zdanění preferuje metodu zápočtu, zejména prostého zápočtu, který je administrativně jednodušší a zároveň spravedlivější z pohledu rozdělení daňového výnosu mezi smluvní státy. Tato metoda také lépe reflektuje rozdíly v daňových sazbách mezi jednotlivými zeměmi a zabraňuje spekulativnímu přesouvání příjmů do zemí s nižším zdaněním.

V praxi se často setkáváme s kombinací různých metod v rámci jedné smlouvy, kdy pro různé druhy příjmů mohou být stanoveny odlišné metody vyloučení dvojího zdanění. Například pro příjmy ze závislé činnosti může být použita metoda vynětí s výhradou progrese, zatímco pro příjmy z dividend či úroků metoda prostého zápočtu.

Správná aplikace těchto metod vyžaduje důkladnou znalost jak příslušné mezinárodní smlouvy, tak i vnitrostátních předpisů obou dotčených států. Poplatníci musí být schopni prokázat výši příjmů dosažených v zahraničí a výši tam zaplacené daně, což může být v některých případech administrativně náročné. Proto je důležité vést přesnou evidenci a uchovávat potřebnou dokumentaci.

V současné době se také stále více prosazuje trend automatické výměny informací mezi daňovými správami jednotlivých států, což významně usnadňuje praktickou aplikaci metod vyloučení dvojího zdanění a zároveň přispívá k prevenci daňových úniků. Tento systém pomáhá zajistit, že příjmy jsou zdaněny správně a pouze jednou, což je hlavním cílem smluv o zamezení dvojího zdanění.

Výměna informací mezi daňovými správami

Mezinárodní výměna daňových informací představuje klíčový nástroj v boji proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem. Daňové správy jednotlivých zemí si v rámci mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění pravidelně vyměňují relevantní informace o daňových subjektech. Tento proces je založen na principu vzájemnosti a důvěry mezi smluvními státy.

Výměna informací může probíhat třemi základními způsoby - na dožádání, spontánně nebo automaticky. Při výměně na dožádání jedna daňová správa požádá druhou o konkrétní informace týkající se určitého daňového případu. Spontánní výměna nastává, když daňová správa jednoho státu sama od sebe poskytne informace, které by mohly být relevantní pro správu daní v druhém státě. Automatická výměna představuje systematické zasílání předem definovaných kategorií informací v pravidelných intervalech.

V současné době nabývá na významu především automatická výměna informací, která umožňuje efektivní sdílení velkého objemu dat. Týká se zejména informací o finančních účtech, přeshraničních daňových stanoviscích či zprávách podle jednotlivých zemí u nadnárodních společností. Tento systém významně přispívá k transparentnosti mezinárodního zdanění.

Právní rámec pro výměnu informací je tvořen nejen bilaterálními smlouvami o zamezení dvojího zdanění, ale také multilaterálními instrumenty jako je Úmluva o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech nebo směrnice EU o správní spolupráci v oblasti daní. Tyto právní nástroje stanoví přesná pravidla pro rozsah vyměňovaných informací, způsob jejich předávání i ochranu důvěrnosti získaných dat.

Efektivní výměna daňových informací významně přispívá k spravedlivému výběru daní a omezení daňových úniků. Daňové správy mohou lépe identifikovat případy, kdy poplatníci nenahlásí své zahraniční příjmy nebo majetek. Systém také pomáhá odhalovat složité struktury využívané k agresivnímu daňovému plánování.

Důležitým aspektem je také ochrana práv daňových poplatníků při výměně informací. Vyměňované informace musí být relevantní pro správu daní a jejich získávání musí probíhat v souladu s vnitrostátními předpisy. Daňové správy jsou povinny zajistit důvěrnost získaných informací a využívat je pouze pro stanovené daňové účely.

V posledních letech se významně rozšiřuje okruh vyměňovaných informací i počet zapojených zemí. Mezinárodní spolupráce v daňové oblasti se prohlubuje a standardy pro výměnu informací se neustále vyvíjejí v reakci na nové výzvy globální ekonomiky. Tento trend bude pokračovat i v budoucnu, kdy se očekává další posilování automatické výměny informací a zavádění nových technologických řešení pro efektivnější sdílení dat mezi daňovými správami.

Stálá provozovna v mezinárodním zdanění

V kontextu mezinárodního zdanění představuje stálá provozovna klíčový koncept, který významně ovlivňuje způsob zdanění příjmů právnických osob působících v různých státech. Tento institut je zakotven v mezinárodních smlouvách o zamezení dvojího zdanění a slouží jako základní kritérium pro určení práva státu zdanit příjmy zahraničních společností na svém území.

Smlouvy o zamezení dvojího zdanění typicky definují stálou provozovnu jako trvalé místo k výkonu činnosti, jehož prostřednictvím je zcela nebo zčásti vykonávána činnost podniku. Tato definice zahrnuje zejména místo vedení, pobočku, kancelář, továrnu, dílnu a důl, naleziště ropy nebo plynu, lom nebo jakékoliv jiné místo, kde se těží přírodní zdroje. V praxi je však interpretace tohoto pojmu často složitější a vyžaduje důkladnou analýzu konkrétní situace.

Časový test je dalším důležitým aspektem při posuzování vzniku stálé provozovny. Ve většině případů musí činnost trvat déle než dvanáct měsíců, aby vznikla stavební stálá provozovna. Tento časový test se však může lišit v závislosti na konkrétní smlouvě o zamezení dvojího zdanění mezi jednotlivými státy. Některé smlouvy stanovují kratší období, například šest nebo devět měsíců.

Významnou roli hraje také koncept službové stálé provozovny, který se uplatňuje v případě poskytování služeb. Tento typ stálé provozovny vzniká, pokud jsou služby poskytovány po určité období, často šest měsíců v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období. Tento koncept je zvláště důležitý v moderní ekonomice, kde poskytování přeshraničních služeb nabývá na významu.

V kontextu digitální ekonomiky se objevují nové výzvy při určování stálé provozovny. Tradiční koncept fyzické přítomnosti se stává méně relevantním s rostoucím významem elektronického obchodu a digitálních služeb. Některé státy proto zavádějí nové koncepty, jako je digitální stálá provozovna, aby mohly efektivněji zdanit příjmy z digitálních aktivit.

Existence stálé provozovny má významné důsledky pro daňové povinnosti podniku. Pokud je stálá provozovna identifikována, musí podnik v daném státě vést účetnictví, podávat daňová přiznání a platit daně z příjmů přiřaditelných této stálé provozovně. Přiřazování zisků stálé provozovně je komplexní proces, který musí respektovat principy tržního odstupu a zohledňovat funkce, rizika a aktiva spojená s činností stálé provozovny.

Pro správné posouzení existence stálé provozovny je nezbytné analyzovat nejen příslušnou smlouvu o zamezení dvojího zdanění, ale také místní daňové předpisy a judikaturu. Preventivní přístup a důkladná analýza podnikatelských aktivit mohou pomoci předejít neočekávaným daňovým povinnostem a sankcím. V případě nejasností je vhodné využít institut závazného posouzení nebo konzultovat situaci s daňovými poradci specializovanými na mezinárodní zdanění.

Řešení sporů mezi smluvními státy

V rámci mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění existuje specifický mechanismus pro řešení sporů mezi smluvními státy. Tento proces je klíčový pro zajištění efektivního fungování daňových dohod a spravedlivého zacházení s daňovými poplatníky. Když vznikne spor ohledně interpretace nebo aplikace smlouvy, mohou se dotčené státy obrátit na několik dostupných řešení.

Typ smlouvy	Hlavní účel	Typické oblasti
Bilaterální smlouvy	Zamezení dvojího zdanění mezi dvěma státy	Příjmy ze zaměstnání, dividendy, úroky
Multilaterální smlouvy	Zamezení dvojího zdanění mezi více státy	Mezinárodní obchod, investice, licence
Modelová smlouva OECD	Vzor pro uzavírání bilaterálních smluv	Všechny druhy příjmů a majetku

Primárním nástrojem je vzájemná dohoda mezi příslušnými úřady smluvních států. Tyto úřady, zpravidla ministerstva financí nebo jejich specializované odbory, vedou jednání s cílem dosáhnout uspokojivého řešení pro obě strany. Důležitým aspektem je skutečnost, že tato jednání musí probíhat v dobré víře a s upřímnou snahou o nalezení kompromisu.

V případech, kdy běžná diplomatická jednání nevedou k uspokojivému výsledku, mohou státy přistoupit k arbitrážnímu řízení. Tento proces je však podmíněn souhlasem obou stran a bývá často časově i finančně náročný. Arbitrážní řízení poskytuje formálnější rámec pro řešení sporu a jeho výsledek je pro zúčastněné státy závazný.

Významnou roli v procesu řešení sporů hraje také výměna informací mezi daňovými správami. Tato spolupráce umožňuje lepší pochopení daňových systémů jednotlivých zemí a může předcházet vzniku potenciálních konfliktů. Státy si mohou vyměňovat informace o daňových poplatnících, jejich příjmech a majetku, což přispívá k efektivnějšímu výběru daní a prevenci daňových úniků.

Pro úspěšné řešení sporů je zásadní dodržování stanovených lhůt a procedurálních požadavků. Každá smlouva obvykle obsahuje specifická ustanovení o časových limitech pro zahájení řízení o vzájemné dohodě a pro jeho průběh. Nedodržení těchto lhůt může vést k ztrátě možnosti spor řešit prostřednictvím mechanismů stanovených ve smlouvě.

Moderní smlouvy o zamezení dvojího zdanění často obsahují také ustanovení o alternativních způsobech řešení sporů. Může se jednat například o mediaci nebo expertní posouzení. Tyto metody mohou být využity jako doplněk k tradičním mechanismům řešení sporů a často vedou k rychlejšímu a méně nákladnému vyřešení situace.

V praxi se ukazuje, že nejefektivnější je preventivní přístup k řešení potenciálních sporů. To zahrnuje pravidelné konzultace mezi daňovými správami, sdílení best practices a proaktivní řešení nejasností v interpretaci smlouvy. Tento přístup pomáhá minimalizovat počet případů, které musí být řešeny formálním způsobem, a přispívá k lepší spolupráci mezi smluvními státy.

Významným trendem posledních let je také digitalizace procesu řešení sporů. Státy stále častěji využívají moderní technologie pro komunikaci, sdílení dokumentů a vedení jednání, což celý proces významně zefektivňuje a zrychluje. Tento trend byl ještě urychlen globální pandemií, která ukázala důležitost digitálních nástrojů v mezinárodní spolupráci.

Aplikační přednost před vnitrostátními předpisy

Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění mají aplikační přednost před vnitrostátními daňovými předpisy. Tato zásada vychází přímo z ústavního pořádku České republiky, konkrétně z článku 10 Ústavy ČR, který stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Pokud tedy mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než vnitrostátní předpis, použije se ustanovení mezinárodní smlouvy.

V praxi to znamená, že při zdaňování příjmů s mezinárodním prvkem je nutné nejprve zkoumat, zda existuje příslušná smlouva o zamezení dvojího zdanění mezi dotčenými státy. Pokud taková smlouva existuje, má její aplikace přednost před ustanoveními vnitrostátních daňových zákonů. Tato přednost se projevuje například v situacích, kdy smlouva stanoví jiné podmínky pro vznik stálé provozovny, odlišné sazby srážkové daně nebo specifická pravidla pro určení daňového rezidentství.

Aplikační přednost mezinárodních smluv však neznamená, že by vnitrostátní předpisy byly zcela vyloučeny. Naopak, smlouvy o zamezení dvojího zdanění zpravidla stanoví pouze rámcová pravidla a právo zdanit určitý příjem přiznávají jednomu nebo oběma smluvním státům. Konkrétní způsob zdanění pak určují vnitrostátní předpisy daného státu, ovšem pouze v mezích stanovených mezinárodní smlouvou.

Významným aspektem aplikační přednosti je také skutečnost, že mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění nemohou ukládat dodatečné daňové povinnosti nad rámec vnitrostátních předpisů. Jejich primárním účelem je zamezit dvojímu zdanění a rozdělit daňové právo mezi smluvní státy, nikoli vytvářet nové daňové povinnosti. To znamená, že pokud vnitrostátní předpis určitý příjem nezdaňuje, nemůže být zdanění uloženo ani na základě mezinárodní smlouvy.

V případě interpretačních nejasností se při výkladu smluv o zamezení dvojího zdanění používá Vídeňská úmluva o smluvním právu a také komentáře k modelové smlouvě OECD. Tyto dokumenty poskytují důležité vodítko pro správnou aplikaci smluv v praxi. Správná aplikace přednosti mezinárodních smluv vyžaduje důkladnou znalost jak mezinárodního, tak vnitrostátního daňového práva, přičemž je třeba vždy postupovat systematicky a zohledňovat všechny relevantní aspekty konkrétního případu.

Při řešení složitějších případů je často nezbytné konzultovat také judikaturu správních soudů a Nejvyššího správního soudu, která poskytuje cenné interpretační vodítko pro správnou aplikaci přednosti mezinárodních smluv. Soudy ve své rozhodovací praxi opakovaně potvrdily, že aplikační přednost mezinárodních smluv je třeba důsledně respektovat a že případné rozpory mezi mezinárodní smlouvou a vnitrostátním právem je nutné řešit ve prospěch mezinárodní smlouvy.

Postup při uplatňování smluvních výhod

Pro správné uplatňování výhod plynoucích ze smluv o zamezení dvojího zdanění je nezbytné dodržovat stanovený postup a splnit všechny požadované náležitosti. Daňový rezident smluvního státu musí věrohodně prokázat, že je skutečným vlastníkem příjmů a má nárok na uplatnění výhod ze smlouvy. Toto prokazování se provádí především prostřednictvím potvrzení o daňovém rezidentství, které vydává příslušný zahraniční daňový úřad.

Při žádosti o uplatnění smluvních výhod je nutné předložit originál nebo ověřenou kopii potvrzení o daňovém rezidentství, přičemž toto potvrzení nesmí být starší než 12 měsíců. V některých případech může být vyžadován také úředně ověřený překlad do českého jazyka. Potvrzení musí jednoznačně identifikovat daňového rezidenta a období, na které se vztahuje.

Proces uplatňování smluvních výhod se liší podle typu příjmu a konkrétní smlouvy o zamezení dvojího zdanění. V případě příjmů ze závislé činnosti je obvykle nutné předložit potvrzení o daňovém rezidentství zaměstnavateli, který následně může aplikovat příslušná ustanovení smlouvy při výpočtu a odvodu daně. U příjmů z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti se potvrzení předkládá správci daně při podání daňového přiznání.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat situacím, kdy příjemce příjmu není skutečným vlastníkem, ale pouze zprostředkovatelem. V takových případech nelze automaticky uplatnit výhody ze smlouvy a je nutné zkoumat skutečného vlastníka příjmů. Správce daně má právo požadovat dodatečné informace a dokumenty pro ověření oprávněnosti nároku na smluvní výhody.

Pro úspěšné uplatnění smluvních výhod je také důležité dodržet všechny časové lhůty stanovené jak ve smlouvě o zamezení dvojího zdanění, tak v národní legislativě. Nedodržení těchto lhůt může vést ke ztrátě nároku na smluvní výhody nebo k nutnosti dodatečného podání žádosti o vrácení daně.

V případě složitějších transakcí nebo nejasností ohledně aplikace smlouvy je vhodné konzultovat postup s daňovým poradcem nebo přímo se správcem daně. Některé státy také nabízejí možnost předběžného posouzení správnosti postupu při uplatňování smluvních výhod, což může významně snížit riziko budoucích sporů.

Je třeba mít na paměti, že smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou dynamické dokumenty a jejich interpretace se může v průběhu času měnit. Proto je důležité sledovat aktuální výklady a stanoviska příslušných daňových orgánů a mezinárodních organizací. Správné uplatnění smluvních výhod může přinést významné daňové úspory, ale současně vyžaduje pečlivou přípravu a dodržování všech formálních náležitostí.