Strukturální nezaměstnanost: Jak se projevuje a co s ní?

Definice strukturální nezaměstnanosti

Strukturální nezaměstnanost představuje jeden z typů nezaměstnanosti, který je úzce spjat se změnami v ekonomické struktuře země. Dochází k ní tehdy, když poptávka na trhu práce neodpovídá nabídce. Jinými slovy, existují pracovní místa, ale uchazeči o zaměstnání nemají dostatečnou nebo relevantní kvalifikaci, dovednosti či vzdělání, aby je mohli obsadit. Strukturální nezaměstnanost je často spojena s technologickým pokrokem, automatizací, globalizací a dalšími faktory, které mění požadavky na pracovní sílu.

Mezi typické příklady strukturální nezaměstnanosti patří například situace, kdy horníci v uhelném dole přijdou o práci kvůli uzavření dolu a přechodu na ekologičtější zdroje energie. Tito horníci sice mohou mít dlouholeté zkušenosti v hornictví, ale postrádají dovednosti potřebné pro uplatnění v jiných odvětvích. Informace o strukturální nezaměstnanosti, jako jsou nejvíce postižená odvětví a profese, jsou klíčové pro tvorbu efektivní hospodářské politiky. Vláda a další instituce se tak mohou zaměřit na rekvalifikační programy, podporu inovací a rozvoj odvětví s budoucím potenciálem, čímž zmírní dopady strukturální nezaměstnanosti na jednotlivce i celou ekonomiku.

Příčiny: Proč lidé nemohou najít práci?

Strukturální nezaměstnanost je komplexní problém s hlubšími kořeny. Jedním z hlavních důvodů, proč lidé nemohou najít práci, je nesoulad mezi dovednostmi, které uchazeči o práci nabízejí, a požadavky trhu práce. Ekonomika se neustále vyvíjí a s ní se mění i potřeba specifických znalostí a dovedností. Například automatizace a robotizace vedou k úbytku pracovních míst v tradičních odvětvích, jako je průmyslová výroba, zatímco poptávka po odbornících v oblasti IT a technologií roste. Lidé, kteří ztratili práci v důsledku těchto změn, se pak potýkají s obtížemi při hledání nového uplatnění, protože jim chybí potřebná kvalifikace. Dalším faktorem, který přispívá k strukturální nezaměstnanosti, je nedostatečná mobilita pracovní síly. To se týká jak geografické mobility, tedy ochoty přestěhovat se za prací do jiného regionu, tak i flexibility při změně oboru. Mnoho lidí je vázáno na své bydliště z rodinných či finančních důvodů a změna profese může být náročná z hlediska času i financí potřebných na rekvalifikaci.

Dopady na ekonomiku a společnost

Strukturální nezaměstnanost, tedy nesoulad mezi nabídkou práce a poptávkou po ní z hlediska kvalifikace, regionu či odvětví, má dalekosáhlé dopady na ekonomiku i společnost. Dlouhodobá nezaměstnanost vede k poklesu kvalifikace a ztrátě pracovních návyků, což znevýhodňuje postižené na trhu práce a snižuje jejich šance na nalezení zaměstnání. To s sebou nese riziko vzniku sociálního vyloučení a chudoby, a to i u celých regionů. Ekonomicky pak strukturální nezaměstnanost znamená nevyužitý potenciál pracovní síly a brzdí ekonomický růst. Stát musí na tuto situaci reagovat aktivní politikou zaměstnanosti, která podpoří rekvalifikaci, mobilitu pracovní síly a rozvoj odvětví s potenciálem růstu.

Rozdíl od cyklické nezaměstnanosti

Strukturální nezaměstnanost se liší od cyklické nezaměstnanosti, která je spojena s výkyvy v hospodářském cyklu. Během ekonomické recese poptávka po zboží a službách klesá, firmy propouštějí zaměstnance a nezaměstnanost roste. Tato forma nezaměstnanosti je obvykle dočasná a s oživením ekonomiky se snižuje. Strukturální nezaměstnanost je naopak hlubší problém, který nelze vyřešit pouhým růstem ekonomiky. Vyžaduje strukturální změny v ekonomice, jako je například rekvalifikace pracovních sil nebo podpora vzniku nových odvětví. Je důležité rozlišovat mezi těmito dvěma typy nezaměstnanosti, protože vyžadují odlišná politická opatření. Zatímco cyklická nezaměstnanost může být řešena expanzivní fiskální nebo monetární politikou, strukturální nezaměstnanost vyžaduje dlouhodobější a cílenější opatření.

Příklady v České republice

Česká republika se v posledních desetiletích potýkala s několika případy strukturální nezaměstnanosti. Jedním z nejvýraznějších příkladů je útlum těžkého průmyslu, zejména hornictví, po roce 1989. Uzavírání dolů a hutí v regionech jako severní Morava a Ústecký kraj vedlo k masivnímu propouštění a nárůstu nezaměstnanosti. Propuštění horníci a dělníci z těžkého průmyslu často neměli dostatečnou kvalifikaci pro uplatnění v jiných odvětvích, což situaci dále zhoršovalo.

Dalším příkladem je transformace ekonomiky z centrálně plánované na tržní. Tento proces si vyžádal restrukturalizaci mnoha podniků a adaptaci pracovní síly na nové podmínky. Mnoho lidí přišlo o práci v důsledku privatizace, zavírání neefektivních podniků a nástupu nových technologií. I v tomto případě se jednalo o strukturální nezaměstnanost, protože poptávka po určitých profesích klesla, zatímco poptávka po jiných, často nedostatkových, profesích vzrostla.

V současnosti se Česká republika potýká s další vlnou strukturálních změn, tentokrát spojených s automatizací a digitalizací. Robotizace a nástup umělé inteligence ohrožují pracovní místa v průmyslu i ve službách. Pro zmírnění dopadů strukturální nezaměstnanosti je nezbytné investovat do vzdělávání a rekvalifikace pracovní síly, podporovat rozvoj perspektivních odvětví a vytvářet podmínky pro vznik nových pracovních míst.

Řešení: Jak se s ní vypořádat?

Strukturální nezaměstnanost je jako tvrdohlavá skvrna na trhu práce, která nejde jen tak vyčistit. Vyžaduje komplexní přístup a dlouhodobá řešení. Jedním z klíčových kroků je investice do vzdělávání a rekvalifikace. Zaměstnanci se musí učit novým dovednostem, které jsou žádané v rostoucích odvětvích. Zároveň je důležité podporovat flexibilitu na trhu práce, aby se zaměstnanci mohli snadněji přesouvat mezi sektory a regiony. To může zahrnovat zjednodušení procesu uznávání kvalifikací a podporu mobility pracovních sil. Důležitou roli hraje i aktivní politika zaměstnanosti, která pomáhá nezaměstnaným najít si práci. To může zahrnovat programy rekvalifikace, dotace pro zaměstnavatele, kteří najímají dlouhodobě nezaměstnané, a podporu podnikání. Boj se strukturální nezaměstnaností je běh na dlouhou trať, ale s správnými opatřeními můžeme dosáhnout udržitelného a inkluzivního růstu.

Strukturální nezaměstnanost není jen statickým stavem, ale dynamickým procesem, který vyžaduje neustálou adaptaci pracovních sil a vzdělávacího systému na měnící se požadavky trhu práce.

Zdeněk Dvořák

Vzdělávání a rekvalifikace

Strukturální nezaměstnanost, tedy nesoulad mezi nabídkou práce a poptávkou po ní, s sebou nese potřebu rekvalifikace a dalšího vzdělávání. Zaměstnanci, jejichž profese jsou automatizovány nebo se stávají nadbytečnými, se musí adaptovat na měnící se trh práce. To vyžaduje aktivní přístup jak ze strany jednotlivců, tak i státu a vzdělávacích institucí. Státní programy rekvalifikace by se měly zaměřovat na obory s budoucím potenciálem, jako jsou informační technologie, obnovitelné zdroje energie nebo zdravotnictví. Důležitá je i osvěta a poradenství, které pomohou lidem zorientovat se v možnostech rekvalifikace a zvolit si tu nejvhodnější cestu. Kromě rekvalifikací je zásadní i celoživotní vzdělávání. Získávání nových dovedností a znalostí by se mělo stát samozřejmostí, která umožní zaměstnancům udržet krok s technologickým pokrokem a požadavky trhu práce.

Podpora mobility pracovních sil

Strukturální nezaměstnanost, tedy nesoulad mezi nabídkou práce a poptávkou po ní z hlediska kvalifikace, představuje v dynamickém ekonomickém prostředí výzvu. Pro zmírnění dopadů tohoto typu nezaměstnanosti je klíčová podpora mobility pracovních sil. Ta umožňuje uchazečům o práci lépe se adaptovat na měnící se požadavky trhu práce a získat zaměstnání i v jiných regionech či oborech.

Efektivní programy podpory mobility by se měly zaměřovat na poskytování komplexních informací o volných pracovních místech, a to včetně údajů o potřebné kvalifikaci a mzdovém ohodnocení. Nedílnou součástí by měly být i rekvalifikační kurzy a programy celoživotního vzdělávání, které pomohou uchazečům získat dovednosti žádané na trhu práce. Finanční podpora v podobě příspěvků na stěhování, dojíždění za prací či rekvalifikaci může dále usnadnit mobilitu pracovních sil a snížit tak strukturální nezaměstnanost.

Investice do rozvoje regionů

Strukturální nezaměstnanost představuje v České republice dlouhodobý problém, který nelze řešit pouze krátkodobými programy podpory v nezaměstnanosti. Investice do rozvoje regionů hrají klíčovou roli v boji s tímto typem nezaměstnanosti. Zaměření na rozvoj infrastruktury, vzdělávání a podnikatelského prostředí v regionech postižených strukturální nezaměstnaností může pomoci diverzifikovat jejich ekonomiky a vytvářet nová pracovní místa. Informace o strukturální nezaměstnanosti, jako jsou profese s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků a regiony s nejvyšší mírou nezaměstnanosti, jsou klíčové pro efektivní cílení těchto investic. Vládní programy zaměřené na rekvalifikaci nezaměstnaných a podporu investic v problémových regionech jsou nezbytné pro zmírnění dopadů strukturální nezaměstnanosti.

Role vlády a firem v boji proti nezaměstnanosti

Strukturální nezaměstnanost, tedy nesoulad mezi nabízenými pracovními místy a dovednostmi uchazečů, představuje pro českou ekonomiku nemalou výzvu. Vláda hraje klíčovou roli v boji s tímto typem nezaměstnanosti. Mezi její nástroje patří investice do vzdělávání a rekvalifikace, podpora flexibilnějšího trhu práce a aktivní politika zaměstnanosti. Firmy by se měly zaměřit na spolupráci se vzdělávacími institucemi, aby zajistily, že absolventi budou mít dovednosti odpovídající požadavkům trhu práce. Důležitá je také ochota firem investovat do dalšího vzdělávání svých zaměstnanců, aby udrželi krok s technologickým pokrokem a měnícími se potřebami trhu.

Srovnání strukturální nezaměstnanosti v zemích OECD (2020)

Země	Míra strukturální nezaměstnanosti (%)
Česká republika	2.5
Německo	3.0
Francie	8.0
USA	4.0
Zdroj: OECD (data jsou pouze ilustrativní)

Dlouhodobá perspektiva: Jak se připravit na budoucnost?

Strukturální nezaměstnanost, tedy nesoulad mezi nabídkou práce a poptávkou po ní z důvodu změn v ekonomice, je výzvou, která vyžaduje dlouhodobá řešení. Připravit se na budoucnost v kontextu strukturální nezaměstnanosti znamená investovat do lidského kapitálu. Kvalitní a dostupné vzdělávání, a to i v průběhu života, je klíčové. Zaměstnanci se musí být schopni rekvalifikovat a přizpůsobovat se novým technologiím a požadavkům trhu práce. Důležitá je i podpora podnikání a inovací, které povedou k tvorbě nových pracovních míst. Informace o strukturální nezaměstnanosti, o potřebných dovednostech na trhu práce a o možnostech rekvalifikace, musí být dostupné všem. Transparentní a srozumitelný systém vzdělávání a rekvalifikace pomůže lidem se lépe orientovat v měnícím se pracovním prostředí.